Večerem jdu, když všichni spí,
v srdci mi prázdno tiše zní.
Usmívám se, jak se má,
ale uvnitř jsem tak ztracená.

(Refrén)
Chybí mi láska, trochu něhy,
jedno obejmutí bez spěchu.
I když tu lidi kolem mám,
je to, jak když uvnitř umírám.
Chci jen klid a něčí dech,
vedle sebe ve svých snech.

Ráno mě vítá bez tepla,
co mi schází, chci vykricet do světa.
Dotek, co vyléčí každou bouři,
ticho, co netíží – jen tvoří.

Refrén 
Chybí mi láska, trochu něhy,
jedno obejmutí bez spěchu.
I když tu lidi kolem mám,
je to, jak když uvnitř umírám.
Chci jen klid a něčí dech,
vedle sebe ve svých snech.

Neříkám nic, jen tiše dýchám,
ve svým světě, kde už jen tichá
modlitba letí do nebe ven,
ať mi láska přijde, než přijde den.

Chybí mi láska… trochu něhy…
Jen jedno objetí… navždy věčný.