Moje drahá.

  Jak jsem ti už dříve psal, že bitva končí,

  byl to omyl, střílí se dál.

  Po kolená v brodu říčky bezejmenné,

  omýváme kamarádům rány a taky své.

  Zlověstné ústí tmavé nablýskaných velkých děl,

  míří na naše stany malé a hrstku zubožených těl.

  Tu nepřátel  kapitán velí, už nestřílejte vem to ďas,

  hnulo se v něm snad svědomí, snad uslyšel z hůry hlas,

        snad uslyšel z hůry hlas.

  Už otáčejí děla a ukazují záda,

  tak si každý teď jde pohřbít svého kamaráda.

  Odhazuji pušku svou a kabátec taky,

  války mám už víc než dost a život je tak krátký--život je tak krátký.

  Teď už musím končit, už se brzy stmívá,

  a červánky tu na obloze barvu krve mívaj.

  Čekej mne má drahá, tak na pozítří k ránu,

  že jsem ještě živ a zdráv, dík tomu kapitánu,

        dík tomu kapitánu.

  Tento dopis poslední už nebyl doručen,

  za zběhnutí vojáček byl souzen a pověšen.

  Když mu kápi dávali, co na ramena sahá,

  jen jednu větu poslední řekl, sbohem buď má drahá,

  sbohem buď má drahá, sbohem buď má drahá.